František Drtikol – životopis

Drtikol se narodil v roce 1883 v Příbrami jako syn kupce. Přestože ho lákalo malování, ve kterém se již od dětství slibně rozvíjel, nechal ho otec po dokončení příbramského gymnázia vyučit z praktických důvodů fotografem. Hodnocení z učednických let říká, že po celou dobu učení se František choval mravně, věrně, poctivě a pilně příkázané práce povždy s chutí vykonval. Při dvanáctihodinové pracovní době to nebylo samozřejmě ani snadné. V roce 1901 nastoupil do odborné fotografické školy v Mnichově. I zde se činil. Školu absolvoval jako výborný žák, oceněný diplomem s uznáním mimořádné píle, zvláštního uměleckho nadání a k tomu ještě první cenou a bronzovou medailí spolku jihoněmeckých fotografů.
Po krátkém působení v Německum, Švýcarsku a snadi ve Francii, posléze Turnově a Praze odchází na vojnu. Dosavadní krátká praxe v ryze živnostenských ateliérech neuspokojovala umělecké aspirace Františka i jeho otce. O úspěchu se nedá hovořit ani při působení jeho vlastního přbramského ateliéru, kam se po vojně v roce 1907 uchýlil. Zkrachoval po třech letech. Za zmínku však stojí série fotografických obrázků z příbramských dolů. Horníky, haldy, štoly či těžkopdné vozíky na rudu fotografuje v době, kdy v témže prostředí činí první pokusy o něco mladší přibramský malíř Karel Hojden. Hornické výjevy a zpodobňování Ježíše bylo Hojdenovou celoživotní doménou.
V době svých uměleckých začátků se Drtikol i Hojden počali zajímat i o filosofii. Oběma se tento zájem stává celoživotní náplní, u Hojdena se později dostává do polohy přikrčeného náboženského uctívání a spordických mystických zážitků důvěřivého vyznavače Novojeruzalémských spisů Jakuba Lorbera. Spolu se senzibilem, budoucím legionářem-světoběžníkem, později léčitelem, autorem několika necírkevních křesťanských spisků Františkem Brožem tvořili v mládí trojici, upřímně hledající skryté pravdy čtením nejrůznějších nauk a filosofií. Nechávali se též okouzlovat a snad zprvu i bezděčně inspirovat tajemným ovzduším Svaté hory, která dominuje staré hornické Příbrami. Drtikol již tehdy intuitivně vycítil to, co si později často uvědomoval při svých cestách Evropou, totiž že Země nese stopy dějů a myšlenek, jich byla dějištěm. Každé místo si ponechává po staletí svou atmosféru. Místa, kde stávaly chrámy a střediska duchovnosti, vždy působí povznášejícím účinkem na ty, kteří sem vstoupí, i když o jejich minulosti nic nevědí.
Zatímco František Brož trávíval od mládí až do sklonku života celé letní noci pod tichou oblohou na Svaté hoře, noře své vědomí do hvězdných dálav, objevovala se Svatá Hora u Drtikola i mnohem později v mystických snech, které předcházely konečnému prozření.
Vůbec atmosféra tehdejší Přbrami byla prosycena i zbožností horníků, kteří nikdy nevěděli, zda vyfárají na povrch živí, i jejich pokorně je očekávajících rodin, žijících v trvalé nejistotě, která stimulovala vroucnost a sílu jejich modliteb.
V roce 1910 skončila léta putování a učení v oboru fotogrfie jakožto řemesla. Léta učení, putování a hledání vlastního umleckého výrazu mu začínají. Zejména však desátá a dvacátá léta vyplňuje učením a putováním za pravdou života, za cílem nejvyšším, který jediný uznal za hodný trvalého následování a u kterého vytval až do jeho bezezbytkové realizace. Mířil v životě vysoko, ba nejvýše a uspěl.
Po příbramském živnostensém neúspěchu si 1.února 1910 otevřel vlastní ateliér v Praze na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice. Definitivně se postavil na vlastní nohy. Ještě v tom roce prodává svůj první soubor padesáti volných listů Z dvorů a dvorečků staré Prahy.
Při fotografické činnosti žije intenzivně svůj soukromý život. Krátce před 1.světovou válkou se dvoří slečně Elišce Jánské. Z této doby pocházejí již první filosofujcí sebereflexní zápisky. Byla to láska exaltovaná, platonická, nevyplněná. Patrně právě tento neuspokojený vztah ho přiměl i k úvahám o svém údělu na zemi: „Co jsem pro sebe samého a pro lidstvo? Zrnko písku nebo kámen v botě lidstva?“
Po určitou dobu byl členem českého Theosofického spolku tvořícího součást Theosofické společnosti, která koncem minulého a počátkem tohoto století působila v řadě zem, od USA až po Indii. Theosofické učení obsahovalo kromě věčných pravd i stále více bludných sofistických konstrukcí. Rovněž ve vztazích (Annie Besantová, Jelena Petrovna Blavacká, Charles Webster Leadbeater) narůstaly rozpory a skandály. Tyto skutečnosti spolu s Drtikolovou sílící vnitřní samostatností byly patrně důvodem jeho vystoupení z tohoto spolku. Lze se domnívat, že k ukončení došlo i ve spojitosti s postojem zakladatele anthroposofie dr. Rudolfa Steinera. S ní byl Drtikol v přátelském a vzájemně uctivém vztahu i přes dvaadvacetiletý rozdíl ve věku. Steiner se rovněž po rozporech uvnitř Theosofické splečnosti rozštěpil a pokračoval v čistě duchovně-vědeckém bádání a přednáškové činnosti jako vůdčí osobnost Anthroposofické společnosti, kterou založil.
V roce 1914 nastupil Drtikol jako „Zugfuhrer“ III. náhradn kompanie 102. regimentu. Od roku 1915 až do konce války byl ve válečném týlu. V roce 1920 se oženil s tanečnicí Ervínou Kupferovou. Rok po svatbě přišla na svět dceruška Ervína. Fakticky manželství skončilo po čtyřech letech. Formálně po šesti. Roku 1942 se Drtikol oženil se svou žákyní s polupracovnicí z ateliéru Jarmilou Rambouskovou, se kterou žil až do její smrti v roce 1959.
František Drtikol upoutával pozornost již v mládí jak svým kulturním přehledem (znal díla řecká, křesťanská, čínská, indická, tibetská), tak svým přímým pronikajícím, ale i laskavě hledícím pohledem. Krásu obličeje a eleganci pohybů umocňoval šviháckým oděvem špičkové evropské úrovně, takže kráčel-li Ferdinandovou třídou (dnešní Národní), vzbuzoval vždy značnou pozornost. Za Rakouska-Uherska byl v Praze znám jako „dandy“, jak bylo slýcháno od starších pamětníků.
Drtikol již po 1.světové válce z vlastních pohnutek přeložil některá základní díla východních filosofií, většinou jako první i nás vůbec. Mezi přáteli koloval po léta např. jeho překlad Střední nauka Nágardžuny, Dharma teorie či Tibetské knihy mrtvých. Posledně jmenovanou knihu nemohl pro nedostatek peněz vydat.
V roce 1935, ceněn doma a oslavován ve světě, fotografování zanechal. Jeho vnitřní vývoj vyžadoval širší možnosti projevu, které mu poskytlo malování. (O jeho uměleckém významu a způsobu tvorby více na stranách citované knihy)….
Nejen jako fotograf, ale i jako malíř je František Drtikol zcela nenapodobitelný. Malovat z téže úrovně může jen ten, kdo se do ní cílevědomou snahou dokáže projemnit, kdo umí prozářit hlubiny svého nitra světlem duchovního Poznání. To ovšem vyžaduje to nejvyšší usebrání, pevnou volbu na celý život. Integruje-li se v někom toto zaměření s talentem, uměleckým cítěním a pílí, zraje pak skutečný umělec par excellence. V sučaasné době vyzrál v takovéhoto umělce u nás Zdeněk Hajný. S Drtikolem má společnou nejen mimořádnou hloubku a iniciační potenci obrazů, ale i to, že uvnitřňijící, zušlechťující a oblažující účinek jak svých obrazů, tak své osobnosti rozdává ve volném čase všem, kteří jsou připraveni k vnímání. Není bez zajímavosti, že někteří kritici vznášejí na Hajného adresu tytéž výhrady, jaké byly i vůči Drtikolovi: v jejich tvorbě podle těchto kritiků chybí boj, vášně, destrukce jakožto „reálný“ puls života. Oba tvůrci absenci nízkosti však mají za žádoucí, ba cílový atribut své tvorby. Umělec se nemusí a nemá (a pravý umělec ani nesmí) snižovat na úroveň masového konzumenta, ale má mu nabízet povzneseni na úroveň svou. U kritiků Drtikola a Hajného z řed jejich kolegů jed patrně i o závist z nemohoucnosti. Velikost vždy dráždí malost, už jen svou existencí.
Zatímco Drtikolův ateliér sloužil do roku 1935 jako Olymp umělecké a kulturní elity, začala poté jeho pronajatá vila na Spořilově, tehdy ještě na okraji Prahy, plnit funkci indických či tibetských ašramů; stala se centrem duchovního výcviku a zrání. Mnozí sami vycítili vysoký stupeň Drtikolova vnitřního prozření a chodili čerpat rady a síly jeho ducha. Ve své době výrazně převyšoval ostatní jogíny či mystiky a přirozeně se tak stal vyhledávaným duchovním Mistrem, guruem, přítelem i otcem. Staroindické védy, upanišády, texty Buddhovy, taoismus, tibetský tantrismus, ale i esoterní výklad evangelií či moderní antropsofie mu sloužily původně – jak sám říkal – jako berličky, jejichž pomocí s podivuhodnou odvahou, průbojnotí a sebekázní i pokorou procházel procházel stupeň za stupněm na cestě vnitřního duchovního vývoje, až v sobě vědomě odkryl stav, který se v různých systémech nazývá různě: Osvícení, Satori, nejvyšší Poznání, nirvána či Království Boží (zdůrazňobal často citát „Království nebeské je ve vás“ či „Vy jste chrámem Ducha svatého“).
Jeden z jeho nejbližších žáku, František Hein, to vystihl ve svých vzpomínkách takto: „Po cizím mnozí lačněli, a plynule Osvícený přebýval v jejich středu, v Praze. Ve hrubou houni oděn byl a často drsnými slovy a přece v srdci svém skrýval nespočet diamantů, zkáze času nepodléhajících.“
Koncem Drtikolova života patřil mezi jeho žáky i dr.Eduard Tomáš, který prokonal s nejvyšším výsledkem indické a tibetské esoterní nauky, jimž se mu jm. i od Drtikola dostalo. Drtikolovou duchovní přítelkyní byla take Míla Tomášová, přičemž oba byli na podobném duchovním stupni. (vlastní poznámka).
Drtikol usiloval o čisté duchovní poznání, vyúsťující v trvalé vědomí a realizaci stavu nirvána, kterého lze dosáhnout, jak učí i jeho oblíbený mahájánový buddhismus, či advaita již v pozemském životě, a který si lze přidržet nepřetržitě při jakékoliv činnosti. „Nedělej rozdílu mezi nirvánou po smrti a za života. Procitl jsi ze sna, dosáhl jsi dokonalého klidu…“
Své duchovní zkušenosti a rady rozdával a částečně přenášel na všechny vnímavé návštěvníky. Toleranci a porozumění projevoval i těm, kteří ho považovali snad za nežáoucí konkurenci a snažili se ho v duchovně orientovanýcj kruzích diskvalifikovat (Petr Klíma aj.). Svůj postoj k této opozici vyjádřil:“Podávám ruku všem. Zda mi svou podají nebo zda mi do ní plivnou , je jejich věc, mne to neškrábe. Klidnou hladinu mého ducha to nerozčeří.“
Zajímavý a svérázný je popis unikátního zážitku, který pro mnohé znamená cíl duchovní cesty, jehož dosažení je však dáno mizivému počtu vyvolených:“A viděl Bůh, že je to dobré – tím jsem tey začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy začal jsem považovat vše za dobré, neboť On to učinil. Abych od uvažování přešel k jistotě, začal jsem o věcech, které mě potkávaly, myslet znovu, oprošťovat a jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla. A On mi to vracel objasněné, osvětlené Jeho Moudrostí. Z toho mi přišlo poznání: přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím. Přestal jsem jít cestou k Němu a rázem jsem se postavil na Jeho stanovisko. Byla to naprostá katastrofa. Celý svět, celé mé vědění, celé mé já se rozbilo na cimprcampr, že z toho byl úplný otřes, zemětřesení. A tu jsem poznal v okamžiku, jak je to hrozně jednoduché k Němu dojít. Prostě – vyhodit sama sebe, celou dušičku i s tělem, se vším, s myšlenkami, s vůlí, touhou, plány, se všemi ctnostmi i nectnostmi, hříchy a dobrými skutky – to jest, zmeěnit vědomí, přestat mít vědomí lidské, vědomí oddělenosti, dvojnosti a dosadit na trůn Jeho Vědomí.
Ten večer, když to přišlo, v okamžiku jsem věděl, poznal, cítil, prožil najednou, co je to Bůh Otec, Bůh Matka, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Byl jsem v tu chvíli všechno najednou. Prožívaje to celé, nejkrásnější přitom bylo, že jsem se na to díval, jako bych stál nad tím vším. A tu jsem poznal, že To, co se dívá na to vše, je ryzí Božství a že Bůh Otec, Matka, Syn a Duch svatý jsou jen vlastnosti Božství, kterými tvoří vše. – Tak je to ohromně jednoduché. Viděl jsem, že není začátku, ani konce, není minulosti, ani budoucnosti, že je jen věčné T e ď. – Hříchy se smyly samy sebou. Viděl jsem, že jsem nikdy nehřešil, že to, co jsem považoval za hřích, bylo jen moje vědomí, moje myšlenky, mé stanovisko. A smyl jsem karmu. Nebyla. – Byl to blesk, který mě zasáhl. Viděl jsem, že když přestanu myslit osobnostně a dosadím Jeho Vědomí, tak počne sám od sebe Jeho Život a Jeho Vědomí působit. A viděl jsem, co je Boží Chudoba, že v Něm nic není, že v Něm nic nemáme hledat. Nic takového, co se může vymyslet, co se může pociťovat, nýbrž že je Božství onou Příčinou toho všeho a že zůstanu vždy nedotčen vším tím děním, že zůstanu divákem, ať se děje, co se děje. A tu přišla koruna všeho – totiž že Bůh je stav. Stav naprostého Nic, kteréž je Vše, které spočívá Samo v Sobě, které Sama Sebe v Sobě poznává. Vše, co jsem nemohl pochopit v evangeliu, v Bhagavad Gítě , vše to se mi ujasnilo. A byl jsem vše a vše jsem žil, právě že jsem byl Absolutní Nic. A tak vířilo při plném vědomí, při pokuřování viržinčička Poznání. To zaseté sémě začalo růst a žít. A žije dodnes.“
Je obtížné vpravit do člověka myšlenky, které v něm nejsou. Je ale ještě obtížnější zbavit ho myšlenek, které v něm jsou. Drtikol nepatřil mezi mistry, kteří vrší myšlenku k myšlence, aby vystavěli důmyslny chrám rozáhlé nauky. Naopak: Boural sobě i druhým hrady vystavěné z řady nastřádaných fiktivních pojmů a jiného mentálního harampádí. Byl mistrem destrukce – v tom nejušlechtilejším slova smyslu Jsme jedno a totéž. není mezi námi rozdílů, není protikladů.
Poslední den Fráňova pozemského života, odpoledne 13.ledna 1961, držel ji pevně za ruku (Aničky Fárové, která se o Drtikola staral po smrti manželky). Cítila, jak z jeho dlaní sálá teplo až do poslední chvíle, i když hřbet ruky ruky již byl úplně ledový. Měla zavřené oči. Pojednou uviděla vyšlehnout z ruky bílé světlo jako plamen, asi šest cm široký, do výše asi půl metru. Současně se ozval krásný radostný zpěv, jakoby andělský sbor. Dvakrát slyšela Aleluja, ostatním slovům nerozuměla. Domnívá se, že zachytila slavné přivítání osvíceného ducha na onom břehu, v jeho pravém a již trvalém domově.
Poslední vůle Františka Drtikola: „Jinak hleďte co nejdříve na moji formu zapomenout, ale nezapomeňte, co jsem vás všechny učil. Slova, která jsem mluvil, ať ve vás obživnou. Jinak mě nikde nehledejte – jsem všude – také tedy ve vás – v Učení.