Celý vesmír je ve mně „Já jsem“ vesmír

Celý vesmír je ve mně, „Já jsem“ vesmír Mnoho velkých učitelů píše o tom, že oni jsou ve všem, a vše je v nich.. mnozí to přirovnávají, že celý vesmír je v nich a oni jsou v celém vesmíru a jsou jeho součástí. Níže přepis zkušenosti jednoho žáka na toto téma nám přibližuje, jak by to vlastně mohlo být..

„Šel jsem z práce, celý den byl únavný a přestože tělo říkalo „už mám dost“, mysl měla stále vnitřní pozornost a sílu energie. Celou cestu pěšky z práce jsem upadal do hluboké meditace, dech se sám zastavoval a já jsem šel a šel.. divil jsem se tomu, že můžu jít, že tělo funguje, i když dech chvílemi úplně nebyl nebo byl jen velmi povrchní. Když se tělo občas bránilo samovolnému zastavení dechu, nevnímal jsem to. Strach jsem neměl, žádný.. žádná myšlenka o umírání, že nedýchám.. vůbec nic. Strach odešel někdy dávno, kdy jsem ho cíleně odstraňoval, a už jsem věděl, co mě po samovolné zástavě dechu čeká a že smrt prostě nepřijde. Celé odpoledne, co jsem přišel z práce, probíhalo podobně, zvykl jsem si tak na to, že už dech nebyl pro mě důležitý, a bylo mi jedno, jestli dýchám nebo ne, prostě jsem žil, bez vnímání dýchání, celou dobu jsem měl hlubokou vnitřní pozornost. Večer jsem šel už spát, takže jsem se rozhodl, že si půjdu umýt zuby. Přišel jsem do koupelny, stoupl si před umyvadlo a v tu chvíli to přišlo. Ego zmizelo, nebylo nic, stál jsem tam u umyvadla, díval se na kartáčky na zuby a nevěděl co mám dělat, když nebylo ego, nebyl kdo by mi řekl, že to je kartáček a k čemu vlastně je. Díval jsem se na ty kartáčky na zuby, byly tam 3, modrý, zelený a červený.. říkal jsem si, co tu dělám?? K čemu tamto přede mnou je?? Proč to tu je?? Ego nebylo a nebyly ani odpovědi.. Zjistil jsem , že jsem a že nechápu ty kartáčky, v tu chvíli se objevila snaha o pochopení, co to tam je a proč tam jsem. Začaly se objevovat názvy barev, šlo to pomalu a postupně, jakmile jsem byl schopen říct, jaká barva to je, začal jsem pomalu chápat, k čemu ty barevné předměty jsou. Šlo to pomalu.. když už jsem věděl, že to jsou kartáčky, přemýšlel jsem, vlastně který je ten můj?? Jaká barva je moje? Nakonec přišla do mysli modrá a konečně jsem si umyl zuby. Přestal jsem vnímat to, že zase vnímám a šel jsem si konečně lehnout. Můj plán byl, že budu před spaním meditovat. Jako vždy to tak dělám. Lehl jsem si, ale k mému údivu jsem usnul hned. V tu chvíli mi naskočila ve spaní vnitřní pozornost. Ta se přenáší při meditaci do spánku. Věděl jsem, že spím ale zároveň že nespím. Pomalinku jako když odložíte nějakou věc na stůl se mé JÁ oddělovalo od ega, ego mizelo, byl jsem v té mezírce JÁ mezi spánkem a bděním. Vše se oddělovalo velmi pomalu, úplně přirozeně. Najednou jsem byl jako osvobozený, stal jsem se vesmírem !! V té bdělosti spánku jsem vnímal sebe všude, v celém vesmíru, a celý vesmír byl ve mně, vše bylo ve mně a já jsem byl všem. Bylo to dokonalé, obrovský prostor, jako bych se díval v noci na krásné hvězdy, ale zároveň byl hvězdami, byl každou molekulou vesmíru a ten vesmír na nebi byl zase celý ve mně.. Ten pocit JÁ JSEM VESMÍR je nezapomenutelný. Naprostá dokonalost souznění se vším a ve všem. Nejsou na to slova. Nějakou dobu jsem to vnímal, ale pak přišel opět hluboký spánek a usnul jsem. Neměl jsem sílu trvalé pozornosti. Tak, jak jsem se s vnitřní pozorností ve spánku probudil, tak jsem obráceně zase usnul. Ten pocit té nekonečnosti cítím v sobě dosud.“

Tento přepis prožitku potvrzuje mnohé zkušenosti učitelů a guruů, kteří nám o tom hovoří. Kdysi jsem poslouchal satsangy gurua Brahmama a tam guru říkal, že prožitek Já můžeme mít ráno, když vstáváme. Že je tam mezírka mezi probuzením, kdy ego ještě nenaběhne, a my máme zůstat v té mezírce. Pak jdeme na záchod, nebo se umýt, a nevíme vlastně kam jdeme, proč a co máme vlastně dělat. Výše uvedený článek podobně popisuje večer před usnutím. Takto by měl člověk zůstat trvale, bez ega, bez toho, aby poznal vše okolo kolem sebe. Za Ramanou Mahárišim přišel kdysi jeho přítel z dětství, a řekl mu, že je jeho kamarád, že byli v dětství spolu. Ramana mu řekl: „Tvůj kamarád umřel v 17 letech.“ Ramana realizoval v 17 letech, mysl už nebyla, ego nebylo, nebyl kamarád, nebyl poznán jako kamarád….. nebyl kartáček na zuby…. nebyl poznán jako kartáček na zuby, a tak by to mělo být trvale. Vnitřní pozornost spaluje ego dokonale, stojící ego, které netvoří. Spaluje ego, kde jsou ještě připoutanosti, touhy a závislosti, vše se děje přirozeně….. kdo vlastně jsem?? Jsem celý vesmír a celý vesmír je ve mně.. „kdo jsem já??“. Až zmizí „kdo jsem já“ zůstane jen celý vesmír a my v něm a on v nás.