Divadlo vědomí

Když mluvíme o uskutečnění Já, metafora probuzení je velmi příhodná, protože každý ví, co je ten sen. Například když se nám zdá, že jsme na poušti a umíráme žízní v palčivém slunci, slunce nám připadá skutečné. I náš strach je skutečný, stejně jako žízeň a touha po zázraku, který by nás zachránil. Ale ve chvíli, kdy se probudíme, je všechno pryč – okamžitě! A okamžitě poznáme, že stav, který jsme prožívali, byl jen sen.

Vědomí prochází každý den třemi stavy: hlubokým spánkem, sněním a bděním. Stav bdění je to, čemu říkáme „náš život“. Avšak život a vše, co prožíváme, včetně pocitu sebe sama, je jednoduše jen obsahem a hrou vašeho běžného bdělého stavu.

Když se jmenujete Jan, nenosíte toto jméno dvacet čtyři hodiny denně. Protože když se propadnete do hlubokého spánku, ustoupí i pocit „já jsem“ a spolu s ním odejde i vědomí těla a mysli. V hlubokém spánku nejste muslim, křesťan, žid ani hinduista, nejste dokonce ani muž nebo žena – v hlubokém spánku nejste nic. Ovšem i v hlubokém spánku musí být přítomna jakási forma vědomí, abyste o tomto stavu věděli. Všichni hluboký spánek milujeme, těšíme se na něj. Dokonce si kupujeme ty nejlepší matrace – jen abychom mohli vstoupit do stavu, kde na všechno zapomeneme.

Co nám to má ukázat? To, že dokonce ani tento krásný stav přítomnosti – ani vědomí, které září v našem fyzickém těle jako pocit „já jsem“ a funguje jako nestranný pozorovatel života – není konečná realita.

Když se nad těmito věcmi trochu zamyslíte, vyvstane ve vás hlubší pochopení toho, čemu říkáme já a život. Uvědomíte si, že dokonce v bdělém stavu má jevovou podstatu – i je lze pozorovat. Každé ráno procitáme ze svých nočních snů, ale abychom byli skutečně probuzení, musíme se probudit i z bdění.

Bdělí stav – naše každodenní realita – je divadlo vědomí, kde vystupujete jako jeden z herců v představení zvaném ŽIVOT. Všechno, čemu říkáte „můj život“, je součástí show, která trvá šestnáct hodin denně. V 6.00 ráno zvoní budík. Světla! Přestavení začíná! Vůbec neřešíte, kdo jste byli v hlubokém spánku v 5:59. V 6.00 se objevil pocit osobního „já“ a vy jste si ho znovu oblékli: „No ano, tady jsem. Jsem výkonný ředitel a dnes mám důležité jednání. To je moje parketa, to zvládnu.“ Během dne komunikujete s druhými, smějete se, pláčete, něčeho se bojíte, ale stejně jako diváci, kteří sledují divadelní představení, i vy odněkud pozorujete sami sebe – herce, který všechny tyto věci předvádí.

Je opravdu možné, abychom byli hercem a zároveň přihlížejícím divákem? Ano, je to možné, ale nejprve si v tom všem musíme uvědomit svou skutečnou pozici – pozici nezúčastněného pozorovatele.

Pro Já je charakteristické prosté pozorování bez osobního zaujetí – a právě takové je porozumění těch, kdo jsou ukotveni v pravém poznání Sebe sama. I ve světle čistého Sebe-uvědomění vnímá člověk život a pocit „ty“ a „já“, avšak účinky a vliv tohoto pocitu duality jsou mnohem povrchnější.

To, čemu říkám PŘÍTOMNOST, je neutrální, nezúčastněné pozorování všeho, co vyvstává v našem každodenním bdělém stavu, a v této přítomnosti je pozorována i samotná naše osoba. duchovní praxe neboli sádhana má navrátit stav bytí ztotožňovaný s osobou do přirozeného stavu přítomnosti. Poslední krok – který vlastně ani žádným krokem není, spíše je to čisté poznání smyslově nepostižitelné skutečnosti – je zjištění, že i přirozený pocit „já jsem“ neboli „existuji“ je pro konečného pozorovatele pouze jevová záležitost.

Jen velmi vzácně někdo překročí prostý stav „já jsem“ a vstoupí do sféry, odkud je pozorována i samotná přítomnost „já jsem“. Takový člověk se ocitá v říši nepopsatelné, bezeslovné Pravdy – naší absolutní skutečnosti.

Nechci po vás, aby jste tomu věřili. Chci, aby jste touto Pravdou byli.

Úryvek z knihy Hlubší než nebe, větší než prostor

Mooji